Informace

Želva leopardí (pardálí) patří mezi velké želvy, je to druhá největší suchozemská želva žijící v Africe.


 


Výskyt:
Stigmochelys pardalis (dříve Geochelone pardalis) obývá poměrně velkou oblast především v jižní a východní Africe. Její oblast rozšíření se táhne jižně od Sahary východním Súdánem, protíná Etiopii, malý východní stát Djibouti, Somálsko, Keňu, dále Tanzanii, Zambii a více na jihu Mosambik, Botswanu a JAR. Na západě protíná oblast rozšíření Namibii a dosahuje až do centrální Angoly. Obývá však pouze savany a travnaté stepi. Chybí v oblastech s vlhkým klima a v Demokratické republice Kongo.
Poddruh Stigmochelys pardalis babcocki osídluje větší část oblasti rozšíření tohoto druhu, chybí na západě jižní Afriky a v jižní Namibii, kde se nachází nominátní forma.

Biotop:
Obývá suché savany a polopouště s řídkým porostem.

Popis:
Patří mezi velké želvy, po želvě ostruhaté (Centrochelys sulcata) to je druhá největší suchozemská želva žijící v Africe. Na rozdíl od sulcaty má ale  krunýř vysoce klenutý. Hřbetní štíty vykazují často určitou, někdy poměrně výraznou formu kuželovitého pyramidování, a to i exempláře v přírodě. Hlava je spíše oválná, na čele má dvě stejně velké šupiny. Oči jsou malé.
Chybí šíjové štíty (nuchale).
Stigmochelys pardalis má velmi výstižný název. Její výrazná kresba totiž připomíná skvrny levharta (leoparda). Základní barva krunýře je krémová a je poseta hnědo-černými skvrnami na jednotlivých štítcích. Tyto skvrny jsou ale nepravidelně rozdělené, někdy četné, někdy spíše ojedinělé, v závislosti na regionu nebo na populaci. Čím víc želvy stárnou, tím víc kresba  bledne až je jednotně béžová nebo úplně světlá. Růstové prstence jsou většinou dobře patrné. Plastron je jednotně žlutý.
Průměrná velikost těchto želv je 35 až 40cm a váha okolo 15kg. Samec Stigmochelys pardalis pardalis popsaný v roce 1976 v Addo-Elephant-Nationalpark (Branch a Braak, 1900) dosáhl délky 65,5cm a váhy 43kg. Největší exemplář (Lambert 1995) měřil dokonce 70,5cm a vážil 48,64kg. U poddruhu Stigmochelys pardalis babcocki byla popsána velikost 64cm a váha 31kg (Lambert 1995). Archem popisuje v regionu Graf Renelu v jižní Africe želvy vážící až 50kg. Jedná se o populaci žijící ve vysoké  nadmořské výšce a to až okolo 2000 m.n.m.
Pohlavní rozdíl lze poznat po 4-tém roce života – samec má delší ocas, prohnutý plastron, užší a protáhlejší karapax. Samice má krátký ocas, bez prohnutého plastronu.
U čerstvě narozených mláďat Stigmochelys (Geochelone) pardalis pardalis bývají na posledním vertebrálním štítku pravidelně dva tmavé flíčky na světlém podkladě, u Stigmochelys pardalis babcocki bývá jeden flíček, často nepravidelného tvaru, v mnoha případech kresba zcela chybí. To, že mládě nemá 2 flíčky, nutně neznamená, že se nejedná o Stigmochelys pardalis pardalis. Pokud je ale má, je jisté, že to je poddruh Stigmochelys pardalis pardalis.
Už od mala tyto želvy chodí "na vysokých nohou", netáhnou plastron po zemi  jako evropské druhy želv.

Způsob života:
Tyto želvy jsou velmi dobře adaptovány na různé prostředí, což objasňuje rozsáhlost jejich rozšíření na africkém kontinentě. Najdeme je ale především v suchém až velmi suchém prostředí, v savanách a polopouštích Namibie, ale také v hornaté krajině, kterou můžeme vidět v Kapské provincii. Aktivitu podřizují teplotním podmínkám, pasou se přes chladnější části dne, před horkem se ukrývají pod keře a jinou vegetaci.
Jsou býložravé, spásají různé byliny, suchou  trávu, sukulenty (mají vysoký obsah vody), houby a mají-li možnost i ovoce (velmi vzácně). Někteří pozorovatelé však uvádějí, že ji viděli žrát i výkaly divokých zvířat, kosti a zbytky zdechlin.
Pardalisky nezimují, ale chladnější období roku tráví v brlozích, které vyhrabala divoká zvířata, v termitištích nebo ve skalních rozsedlinách. Zvláštní je jejich vztah k vodě. I přes to, že se pohybují v suchých oblastech, vodu přímo milují. Pokud  mají možnost, často a vydatně pijí. Umí také dobře plavat, byla pozorována zvířata překonávající jezero Kariba.
Některými pozorovateli bylo popsáno, že při přemístění se zvířata pokouší vrátit se zpět do svého původního prostředí. Jeden exemplář se takto vracel po dobu šesti týdnů zpět o 12km.

 

Potrava:
Vysoce vláknitá, nízkoproteinová a na vápník bohatá strava.
V přírodě trávy, sukulenty, kostní výkaly hyen.

V našich podmínkách přes teplé období nechejte želvy pást venku - vyhovuje krmení různými druhy trav, senem (ne jetelovým či vojtěškovým pro vysoký obsah bílkovin) a semeny z trav, pampelišky, jetel, jitrocel, hluchavky, bodláky, sukulenty (zvláště opuncie má správný poměr Ca:P a je bohatá na vlákninu), granulemi, s nutným přídavkem vápníku na veškerou stravu a sépiové kosti.

V zimě krmte senem, čínským (správně pekingským) zelím, rukolou (polníček), granulemi Reptilix - jsou vhodné (nikoliv nezbytné) pro dodání další vlákniny.

Tyto želvy potřebují převážnou část stravy suchou, max. ve formě pasení se na zahradě ( i to je nedosažitelný luxus oproti stavu v přírodě). Nepřipadá v úvahu krmení ve stylu okurek, rajče, mrkev, jablko apod. směsi. Čím více „vlhké“ potravy, tím větší možnost průjmů. Zvláště importované Stigmochelys pardalis pardalis není často možné ani pást na zahradě a kromě suché stravy vše způsobuje průjem.

Trávicí trakt je uzpůsoben pro trávení a maximální využití suchých bylin, travin a sukulentů. Nekrmte ovocem (způsobuje překyselení trávicího traktu a podporuje rozvoj střevních parazitů) ani jinými nepřirozenými pochutinami, v žádném případě kočičími či psími granulemi!

Suchá vláknitá potrava prochází traktem cca 16 – 28 dní, na což je jejich trávicí systém uzpůsoben. Veškerá jiná potrava prochází rychleji a způsobuje střevní problémy a špatnou výživu želvy. Vyjímkou je zelené krmení na zahradě, pokud je střídáno se suchou dietou (což je díky střídání teplot našeho klimatu a tedy nemožností pást želvy každý den venku zajištěno).

Pokud mají možnost rády a pravidelně pijí.

Chov:
Jejich chov není příliš náročný, je však důležité želvám poskytnout dostatek tepla, sucha a prostoru. Při dobré péči velmi rychle rostou. V létě v teplém období je velmi vhodný venkovní výběh s úkrytem.
Toto platí pro Stigmochelys pardalis babcocki. Poddruh S.p.pardalis je naopak velmi choulostivý, jednak vyžadují větší kolísání teplot, jednak mají jiné nároky na složení potravy a dále je zde potřeba zachovat změnu teplot při líhnutí (viz text níže).

Terárium - pro dospělou želvu je ideální rozměr alespoň 120 x 240 cm, pro mladé želvy dle Vašich možností. Ideální je otevřený želví stůl, který neumožní vznik vysoké vzdušné vlhkosti. Předpokladem při těchto rozměrech je, aby měly želvy možnost letního výběhu na zahradě. Pokud by byly chovány pouze uvnitř, pak je potřeba pro 2 dospělé želvy rozměr 6 x 4 m (ideální stav). Nedostatek pohybu způsobuje svalové poruchy.
Terárium či výběh musí být suchý. Permanentní vlhko je největším nepřítelem pardalisek! Mláďata však potřebují přes noc možnost zahrabat se do vlhkého substrátu pro správný vývoj karapaxu a omezení dehydratace, na kterou jsou velmi citlivé.
Tyto želvy jsou extrémně silné, dobře zabezpečte výběh proti úniku.

Světlo - bodová žárovka, nejlépe výbojka MegaRay produkující navíc UV (možnost svítit celý den), nebo UV lampa Osram Ultra-Vitalux ve vzdálenosti cca 50 cm (min 35 cm, důležitá je však teplota pod žárovkou, max. 40°C pro dospělé želvy a max. 32°C pro malé želvy), svítíme 3 x denně 1 hodinu (pokud není venkovní chov), zářivky se spektrem denního světla.

Teplo - na jedné straně terária 25-27°C s možností místního ohřevu pod žárovkou na 40°C / 32°C. Noční pokles na cca 20°C. V zimním období u populace z jihu Afriky je vhodné sezóní snížení teploty na cca 21 °C. Svítíme po celý den, tedy cca 12 hodin.

Průměrné teploty v oblasti výskytu:
Mombasa, Keňa (Müller 1996)
Průměrná maximální denní teplota: 28 - 33°C po celý rok.
Průměrná minimální noční teplota: 20 - 24°C po celý rok.

Dagoretti (u Nairobi), Keňa (Müller 1996)
Průměrná minimální noční teplota: 9 - 13°C po celý rok
Průměrná maximální denní teplota: 21 - 26°C.

Voda - miska na vodu, vhodné jsou široké misky používané pro vyvolávání fotografií s výškou hladiny tak, aby se želva neutopila, miska na jídlo. Pardalisky mají velkou spotřebu vody, pijí denně a nebo se alespoň smočí.

Podestýlka – ideální je suchý mix ornice a žlutého písku (vyšší vrstva k hrabání) s horní vrstvou suchého sena, které se snadno udržuje a zároveň slouží jako potrava. Klademe důraz na slovo suchý, protože pardalisky netolerují konstantní vlhkost. Naproti tomu je stejně tak důležité zajistit želvám možnost nocování na vlhkém místě, kde se můžou celé zahrabat. V tomto místě nesmí být seno, které by okamžitě plesnivělo.
Je důležité se vyvarovat, aby želvy přijímaly s potravou také písek, který může hromaděním ve střevech zapříčinit až smrt.
Výkaly a zbytky potravy odstraňujte každý den, seno pravidelně dle potřeby obměňujte.

Úkryt z pevného materiálu zabezpečený proti posunutí a umistěný v opačném rohu než bodová žárovka, prolézačky (třeba z kmenů atd.), plochý kámen pod bodovou žárovkou.

Rozmnožování:

Před kladením vajec, ke kterému dochází na jihu Afriky v září až říjnu nebo v květnu až červnu, dochází k páření doprovázenému klasickými rituály. Nejprve se samci pokoušejí samice zastavit tím, že do nich narážejí. Při samotném páření pak samci vydávají zvuky podobné astmatickému sípání.
Při kladení vajec samice mnohdy musí změkčit tvrdou a suchou půdu. Aby si práci ulehčila, pomočí hlínu a tím si ulehčí hrabání. Podle některých údajů kladou samice 3 až 6x ročně 9 až 18 vajec (Přikryl) s vápenitou skořápkou, která jsou kulatá o průměru cca 42 mm a  áze 35 - 40 g. Celkově tak mohou naklást za sezónu až 40-50 vajec (Přikryl). Při teplotě 26 - 31 °C se líhnou malé želvičky za 100 - 180 dnů.
Inkubační doba je závislá na období dešťů, mláďata v zemi často uvíznou i na několik týdnů
až 380 dnů.
Mláďata jsou výrazně zbarvená, s vysoce klenutým carapaxem a dosahují váhy okolo 30g. Jejich hlavními nepřáteli jsou varani,  čápi, vrány, hadi , netopýři a malý savci. V Krügerově Národním parku byli pozorováni lvi, kteří těmto želvám rozsápali zádový krunýř a žrali jejich maso.

1/ Líhnutí Stigmochelys pardalis pardalis v přírodě odpovídá tento postup - po 2. měsíci v líhni snížit teplotu z 31 °C na další dva měsíce na 23 °C, poté opět zvýšit na původní hodnotu. Vlhkost zachovat, vejce v chladnějším období překrýt tenkou vrstvou vermikulitu. - zdroj Romana Anděrová

2/ Samotná inkubace probíhá 1 měsíc při 25 stupních Celsia, druhý měsíc musíme teplotu snížit na 15 stupňů Celsia (jelikož v 15 stupních se embrionální vývoj zastaví, pokud by byla teplota vyšší (třeba 17 stupňů) vývoj embria by sice pomalu, ale pokračoval, tudíž by byly výsledkem mláďata samčího pohlaví). Po ,,Chladném měsíci" opět zvýším teplotu na klasických 28-31 stupňů Celsia. Tj. celá inkubace - zdroj Jan Vinduška

Mláďata mají v prvních dnech vypouklé spodní části krunýře, protože vstřebávají žloutkový váček. Jakmile ho stráví, krunýř se zploští a želvičky se začnou živit pevnou potravou, což je asi po týdnu.

Zimování: V zimě neupadá do zimního spánku, jen do období snížené aktivity.
V chladných oblastech se na zimu zahrabává a prospí ji, naopak v teplých oblastech se především na odpoledne ukryje do stínu nebo zahrabe.

Ohrožení: Podle nařízení komise č. 359/2009 se dne 30. dubna 2009 byl pozastaven dovoz Stigmochelys pardalis do EU z volné přírody i farem ze zemí Demokratická republika Kongo, Mosambiku, Ugandy, Tanzanie a Zambie.
Po předchozím omezení exportu C. sulcaty se stala pro obchodníky velmi vyhledávaným druhem, přesto je jejich existence ještě poměrně hojná. Významný sběr se odehrával především v Tanzanii a Keni. Pravidelně byly také místním obyvatelstvem pojídány. Ohrožena je také lidskou činností, jako je i vypalování buše, což zabíjí jak samotné želvy, tak ničí jejich biotop. Naštěstí je chráněna v četných národních parcích, především v jižní Africe, např. v Krügerově Národním parku, Bonteboku, Karoo a Mountain Zebra.
Je uvedena v CITES II, příloha B.

Jana Skřivánková