V chovech jsou tyto želvy velmi vzácné a hodně náročné. Důležité je, aby želvy byly chovány v prostředí s vysokou vlhkostí vzduchu i substrátu. Substrát musí být hodně hluboký, doporučuje se minimálně půl metru.

Rozšíření:

Manouria emys je rozšířena ve dvou poddruzích v těchto oblastech:

Manouria emys emys
-se vyskytuje na velkém území od jižního Thajska, přes Malajsii až po Indonésii, kde žije na Sumatře a Borneu a dalších menších ostrovech

Manouria emys phayrei
-tento poddruh obývá pouze malé území začínající ve středním Thajsku, přes sever Thajska  a pokračuje přes Myanmar a zasahuje až do části Indie (Assám) a Bangladéše.

Popis:

Jedná se o největší pozemní želvu Asie. Poddruh M.e.phayrei dorůstá 50 – 60 cm a poddruh M.e.emys 40 – 50 cm. Největší nalezená želva byla poddruhu M.e.phayrei, která  měřila 61 cm a vážila 30 Kg.

Karapax těchto želv je oválně vyklenutý a má zkosené boky. Přední a zadní okrajové štítky jsou nadzdvižené a slabě ozubené. Karapax M.e.emys je většinou olivový až hnědý, na rozdíl od M.e.phayrei, kdy tyto želvy mají karapax tmavohnědý až černý. Plastron M.e.emys je žlutý až žlutohnědý a plastron M.e.phayrei je hnědý až hnědočerný. Oba druhy mají příležitostně na plastronu černou kresbu, která však není velká. Končetiny jsou tmavohnědé až černé, stejně jako hlava, která však může mít slabě bronzový nádech. Na stehnech se nachází silně zvětšené rohovinové kužely (tuberkule). Charakteristickým znakem těchto želv, je dvojnásobně dělený ocasní štítek.

Samci  mají konkávní plastron a delší a silnější ocas.

Způsob života:

Oba poddruhy jsou obyvatelé tropického deštného lesa v horských oblastech monzunových oblastí. Dávají přednost vlhkým místům, jako například dnu údolí, kde se zdržují v listnatém podrostu monzunových lesů. Většinu dne přetrvávají ve spadaném listí, do kterého se zahrabávají. Vylézají za potravou až za soumraku, nemají rády přímé slunce.  Rády se koupou v mělkých vodách po monzunových deštích. Tyto želvy umí plavat, ale této schopnosti využívají pouze při potřebě překonávání vodních překážek, jinak dává přednost spíše mělké vodě.

Tyto želvy mají rekordní snůšku vajec ze všech suchozemských želv. Obvyklé snůšky mají 35 – 50  kulatých bílých vajec ve velikosti 65 x 50 mm. Mláďata po vylíhnutí měří 6 – 7 cm.

Zvláštností u tohoto druhu je, že samice, v přírodě v dubnu až květnu a září až v říjnu, snáší vejce do malé jamky, na kterou potom staví hnízdo. Po snůšce samice nahrne zadníma nohama velkou hromadu listí a půdy přes hnízdní jamku. Toto hnízdo může mít v poloměru až 4 metry a do výšky přes půl metru. Další zvláštností je, že samice hnízdo hlídá od pár hodin až do tří dnů.

Tyto želvy hlavně přijímají rostlinou potravu, dále v oblibě mají různé druhy hub a nepohrdnou ani živočišnou potravou ( např. hmyzem).

V chovech jsou tyto želvy velmi vzácné a hodně náročné. Důležité je, aby želvy byly chovány v prostředí s vysokou vlhkostí vzduchu i substrátu. Substrát musí být hodně hluboký, doporučuje se minimálně půl metru, aby se želvy mohly pohodlně zahrabat. Teplota v teráriu stačí 20 – 24 °C a světlo by mělo být jen tlumené, protože tyto želvy žijí přes den skrytě a aktivují až za šera. Jako substrát se doporučuje směs humusu, rašeliny a listí. Nikdy nesmí chybět velká, mělká nádoba s vodou, protože želvy hodně pijí. Suché prostředí je pro ně smrtelné, proto nesmí chybět v teráriu vlhkoměr, kdy vlhkost by neměla klesnout pod 80 %, ideální je pak vlhkost 85 – 95 %. Odchov v zajetí se již několikrát podařil. Největší snůška v zajetí byla od poddruhu M.e.pharei a obsahovala 54 vajec.

Ohrožení:

Tyto želvy jsou velmi ohroženy, hlavně sběrem na jídlo a pro medicínské účely. Dále nestále ubývá, nebo se přeměňuje jejich životní prostředí. Hodně želv zahyne i v požárech lesů.

V červené knize je zařazena jako ohrožený druh a v CITES je v II.

Pavel Čermák

použitá literatura