Informace

Jedná se o jedinečnou endemickou želvu žijící na nejjižnějším výběžku afrického kontinentu. Svým chováním a způsobem života se málo podobá jiným druhům.
 
Rozšíření:
Chersina angulata obývá nepříliš rozsáhlé území v jižní Africe a část území podél pobřeží, na západě zasahuje do jižní Namibie. Dává přednost písčité pobřežní oblasti.

Popis:
Chersina angulata patří mezi středně velké africké želvy. Je nápadná svou výraznou kresbou. Carapax je vysoce klenutý, spíše podlouhlého tvaru. Na marginálních štítech má nápadné tmavé trojúhelníkovité skvrny. Tím se odlišuje od T. graeca, které je jinak dost podobná. Marginální štíty jsou dlouhé. Švy mezi štíty jsou tmavě hnědé, štíty pak světle béžové až žluté s tmavou tečkou uprostřed.
Hlava je na horní straně hnědá, dolní část, krk a většina měkkých částí těla jsou žluté.
Samec je větší než samice, dosahuje délky do 27 cm a hmotnosti okolo 2 kg. Samice dosahují délky 21 až 22 cm a váhy okolo 1,8 kg. Vzácně lze nalézt Ch. angulaty až do velikosti 30 cm. Má výrazně vyvinutý gulární štít, plastron je celkově velmi světlý s různým vzorem v hnědé až lehce narůžovělé barvě. Stárnoucí zvířata ztrácejí výraznou kresbu a jsou jednotně hnědá až béžová

Způsob života:
Tato želva žije v poměrně variabilním prostředí, v mírnějším klimatu na jihu, ale také ve velmi suché a horké polopoušti v Namibii. Upřednostňuje písčité pobřežní oblasti se suchou a poměrně řídkou vegetací, polopouštní oblasti a suché kamenité lokality. Jsou spíše adaptované na suché prostředí, vysoká vlhkost jim neprospívá. Podle místa výskytu může být aktivní po celý rok, na severu astivuje a na jihu dokonce kratší dobu zimuje. Není příliš hrabavá, využívá spíše přirozených úkrytů nebo přírodních tunelů. Jedná se o poměrně čilý druh, umí vyvinout úctyhodnou rychlost.
Míra reprodukce těchto želv je nízká, krátkodobě může dojít ke zrychlení populačního růstu. V některých oblastech se vyskytuje v extrémní hustotě (až 100 zvířat na hektar). V teplejších oblastech dochází k páření téměř po celý rok, na jihu probíhá pouze mezi zářím a dubnem. Samci jsou v tomto období agresivní a mezi sebou vedou tvrdé boje, přičemž využívají výrazně vyvinutý gulární štít. Bylo pozorováno, že samci si drží jakýsi harém samic, které si hlídají a urputně brání před vetřelci.
Samice kladou pouze jedno, vzácně 4 vejce. Ta jsou podlouhlá, přibližně 35 x 28mm velká. První snůšku klade už pár týdnů po páření a pro kladení dává přednost slunným, vyvýšeným místům s vyšší vrstvou písku.  Samice mohou naklást 5 až 6 snůšek za sezónu.  Doba inkubace může být i dost dlouhá, závisí na atmosférických srážkách, udává se 100 až 200 dní. Mláďata váží okolo 12g a rostou poměrně pomalu. Během prvního roku života až 40% mláďat zahyne, většinou se stanou obětí četných predátorů jako jsou draví ptáci, varani nebo u pobřeží racci. Dalším nebezpečím mohou být přirozené i uměle zakládané požáry a rozvíjející se silniční doprava. Až do věku 8 let se udává úmrtnost další 2%.
Ch. angulata se živí převážně vláknitou vegetací, letničkami a travinami. I potrava podléhá sezónním podmínkám. V období dešťů je hojnost zelené potravy, zatímco v době sucha lze nalézt spíše ostrůvkovitě sušší byliny a traviny. Tuto potravu mohou želvy trávit až 28 dnů, není proto vhodné přikrmovat ovocem, které zvyšuje kyselost v trávicím traktu a může se stát vhodným prostředím pro parazity.
Může se obejít dlouhou dobu bez vody, při deštích ale ráda  a vydatně pije. Při dešti nadzdvihává zadní část krunýře a nechává si vodu stékat přes carapax a krk do tlamy.

Ohrožení:
Tato želva je dosti často sbírána a pojídána místními obyvateli a dříve byla ve velkém exportována do vyspělých zemí jako terarijní zvíře. V současné době je podobně jako ostatní druhy želv ohrožována především úbytkem jejího přirozeného prostředí, urbanizací a výstavbou nových silnic a zhoustnutím automobilového provozu. Dalším problémem jsou požáry a u pobřeží přemnožení racků, kteří se živí na rostoucích skládkách. Nicméně na mnoha místech se ještě vyskytují poměrně stabilní populace.
Je uvedena v příloze CITES II.
 
Jana Skřivánková, DiS.
 
 
 
 
Tento endemický druh želvy (pozn. autora – endemit = druh vyskytující se na relativně malém, geograficky izolovaném území) žije na nejjižnějším výběžku afrického kontinentu, kde existují (a od mladších Třetihor souvisle existovaly) vhodné podmínky pro jeho přežití. Dlouhá izolace migračních cest trvající přinejmenším několik milionů let způsobila, že se dnes jedná o jedinečnou želvu svým chováním a způsobem života málo podobnou jiným druhům. I když je oblast výskytu ve srovnání s jinými druhy poměrně malá, nelze říci, že se jedná o druh vysoce specializovaný na životní prostředí. Nejsevernější populace totiž zasahují až k řece Orange river a izolovaně také do Namibijské pouště, kde spadne jen několik desítek milimetrů srážek ročně a teploty i v zimě přes den šplhají ke 30 °C. Naopak jižní a jihovýchodní část areálu zasahuje do oblastí, kde zejména v zimě celkem vydatně a pravidelně prší a občas i slabě mrzne. Sám jsem byl svědkem situace, kdy se želvy vyhřívaly na Slunci jen krátce poté, co roztála noční jinovatka. Na následujících fotografiích můžete porovnat, v jak rozdílných prostředích mohou tyto želvy žít:
 
 
 
 
 
Je proto překvapivé, že se jednotlivé populace žijící v tak odlišných podmínkách příliš neliší – dosud nebyla popsána žádná variabilita druhu, byť jsou některé rozdíly mezi populacemi nápadné. Liší se například velikostí, kdy v západní části areálu dosahují dospělí jedinci velikosti přes 240 mm a hmotnosti přes 1,5 kg, zatímco na východě jsou až o třetinu menší. Zajímavé je také vybarvení spodní části krunýře (plastronu), v němž se mění nápadně červená barva ve žlutou či je rozdílná velikost černých skvrn. Tyto znaky však mohou být podmíněny odlišnou stravou či jinými podmínkami prostředí. 
 
Chersina angulata - želva rytířská, samec, severní část areálu, vnitrozemí
 
 

Chersina angulata - želva rytířská, samec, jižní část areálu, pobřeží
 
 
Jak jsem se již zmínil, tato želva se svou etologií nápadně liší od jiních druhů žijících v podobných klimatických podmínkách. Srovnávat můžeme například s našimi evropskými druhy – želvou zelenavou (Testudo hermanni), ž. žlutohnědou (T. graeca) a ž. vroubenou (T. marginata), jihoamerickým druhem Geochelone chilensis či severoamerickými druhy rodu Gopherus. Ač se všechny tyto druhy velikostně přibližně podobají, želva rytířská si jako jediný druh zvolila velmi specifickou strategii rozmnožování. Posuďte sami. Na fotografiích spodní části krunýře si zejména u samců můžete všimnout nápadné přední části krunýře. U jiných druhů je tvořena dvěma srostlými štítky, zde ji však tvoří pouze štítek jediný, výrazně přerůstající zbytek přední části. Slouží totiž jako ‚beranidlo‘ při soubojích. Samci jsou poměrně agresivní, v době páření útočí dokonce i na jiná zvířata, nejen na jednice vlastního druhu. Proto si vysloužila také české jméno želva rytířská, či anglické Fighting tortoise. Samci se nechovají teritoriálně v pravém slova smyslu, ale pářícím se jedincům snaží všemožně zabránit v páření. Páření se proto daří především velkým a fyzicky dobře vybaveným samcům což patrně neobvykle vedlo k tomu, že samci dorůstají výrazně větší velikosti než samice. Jedinci se obvykle pohybují v rámci plochy o rozloze asi 2 ha.
V období dešťů kladou samice až šestkrát za rok do vyhrabaných hnízd vejce. Na tom by nebylo nic divného, kdyby To vejce nebylo jediné. Všechny ostatní mediteránní druhy kladou totiž do jednoho hnízda vajec mnohem více – Testudo graeca 5-15, Testudo marginata 10-20, Gopherus polyphemus 3-14, Geochelone chilensis – 4-12 atd.  Samozřejmě existují druhy, které snáší také jen jedno vejce do připraveného hnízda, ale ty jsou mnohem menší a žijí ve skutečně drsných podmínkách. Proč se tedy právě u této želvy vytvořila takto neobvyklá adaptace? Až 90 % hnízd suchozemských želv bývá zničeno predátory, proto strategie rozložit riziko ztráty nového potomstva na více míst se jeví jako velice výhodná. Jediné vejce je také obtížněji predátory dohledatelné než hnízdo ‚plné bílých kuliček‘. A tak celkový energetický vklad želvy do reprodukce je mnohonásobně nižší než u jiných duhů. Znamená to například i to, že celková hustota jedinců žijících na ploše jednoho hektaru může být při stejné produktivitě vegetace vyšší. V jižní Africe jsou proto dokonce místa, kde celková biomasa želv rytířských a želv pardálích dosahuje až 13 % biomasy všech savců (tedy na každých sto kilogramů tvořených antilopami, leopardy, paviány, zebrami, slony atd. připadá 13 kg želv)!  Želvy tak často mnohonásobně přesahují biomasu například právě jednotlivých druhů antilop či jiných býložravců a v tomto nelítostném konkurenčním boji je porážejí pouze sloni.
Inkubace vajec trvá 90-200 dnů. Mláďata sedí ještě týden ve vejci než je zcela opustí. Váží pouhch 8-12 g, ale jejich růst je v prvních letech života poměrně rychlý. Dospělosti dosahují po 9-12 letech.
Potrava želvy rytířské je především rostlinného původu, zahrnuje především jednoleté, měkké, šťavnaté, a tedy dobře stravitelné druhy, avšak je zbytečné si dělat iluze o tom, kdo všechno například ‚vybělil‘ tyto kosti:
 
 
Bílkovinná strava je však poměrně výjimečným, i když důležitým zpestřením jídelníčku. Želvy nejsou při trávení rostlinné potravy příliš efektivní, protože potravu nekoušou a jejich trávící ústrojí nedosahuje takové specializace jako u býložravých savců. Na druhou stranu proces trávení u nich může probíhat i 20 dnů. Proto se patrně značně podílejí na šíření semen některých rostlin. Obvykle totiž kálejí uvnitř neprostupných keřů, které tvoří novým semenáčkům ideální ochranu.
Zdálo by se, že želvy žijící v takto vyprahlé krajině přijímají vodu jen v potravě. Není to však pravda. V mnohých oblastech prší poměrně často až půl roku. Tehdy bývá voda dostupná v malých loužičkách na kamenech. A zase je tu jedna zvláštnost – želva rytířská pije z těchto přírodních nádržek výhradně nosem. V písčitém terénu zaboří za deště hlavu do písku a nasává vodu ztékající po hlavě.
Zajímavá je etimologie jednoho z běžně používaných jmén pro tuto želvu v angličtině – Bowspit tortoise – což se dá přeložit přibližně jako „obloukem stříkající želva“. Kdo tento trik nezná, většínou se nechá nachytat: želva se po uchopení do ruky stáhne do krunýře, ale velmi rychle se zorientuje, zamíří a… rozstříkne kloakální tekutinu (někdo by tu dokonce mohl říci třeba ‚moč‘) do vzdálenosti až jednoho metru, a to s překvapující přesností. No, řeknu vám, nic příjemného.
Zdálo by se, že všechny suchozemské želvy jsou vážně ohroženy vyhynutím. Tento druh je však světlou výjimkou, protože stávající způsob farmaření (rozvolnění či odstranění keřů, vybíjení šakalů, surikat a dalších predátorů) dokonce podporuje zvýšení počtu jedinců na jednotku plochy. Želva rytířská není proto považována za ohrožený druh jihoafrické fauny. Její nelegální export je však samozřejmě přísně zakázán. V mezinárodní smlouvě o zákazu obchodu s ohroženými druhy živočichů (CITES) je zařazena do přílohy 2.  
 

 

Oheň rozhoduje o přežití druhu

V roce 2000 se v Národním parku West Coast National Park podél hlavní cesty rozšířil rozsáhlý požár, který se mohutně rozhořel především díky vegetaci tvořené nepůvodními invazními druhy rostlin. Toto inferno trvalo několik dní. Postupující oheň na písečných dunách nedal želvám šanci. Existovalo tu jen málo vhodných úkrytů, kam by se mohly před rychle se šířícím živlem schovat, a tak většina z nich zahynula v plamenech. Oheň spolykal vše živé na ploše 18,4 km2. Asi 1 km2 spálenišť byl po třech měsících podrobně prozkoumán, přičemž zde bylo nalezeno celkem 1459 želv rytířských (Chersina angulata). Z toho jen 99 ohnivou katastrofu přežilo. Při zjištěné hustotě asi 15 jedinců na jeden hektar plochy tak bylo odhadnuto, že tento jediný požár zabil přibližně 99.000 až 282.000 jedinců této nádherné želvy, což je asi 10x více než těch, které kdy byly, ať už legálně či nelegálně, odchyceny a vyvezeny pro obchod či vědecké účely. Na první pohled vypadá tato zpráva dramaticky. Musíme si však uvědomit, že požáry jsou a vždy byly přirozenou součástí vývoje vegetace a krajiny provincie Cape. Bez nich by totiž přestal existovat biotop, ve kterém jsou schopny želvy žít a přežít. I když bude nějakou dobu trvat, než se původní populace želv na tomto místě obnoví, v nadcházejících letech poskytne bývalé spáleniště mnohem více potravních zdrojů, a tedy i možnost rychlé obnovy všech složek přírodního prostředí.
Zdroj: Branch B., 2008
 
 
 
   

Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D.