Želvy sloní mohou značnou část dne strávit válením v bahně nebo napůl ponořené do vody. Tyto želvy vydrží dlouhou dobu bez vody, pak jí ale najednou dovedou vypít velké množství.

Rozšíření:
Obývá výhradně souostroví Galapág. Nalezneme je na jihu a ostrůvkovitě po celém ostrově Isabela, Santa Cruz, ve vnitrozemí San Salvadoru, San Cristóbal a východní oblast Espaňoly. Chybí na Pintě, Marcheně, Ferdinandě (zde existuje pouze předpoklad existence Chelonoidis nigra phantastica) a Santa Marii. 

 
Popis:
Chelonoidis nigra společně s Dipsochelys dussumieri se jedná o největší suchozemskou želvu. Tvar krunýře se může lišit podle jednotlivých poddruhů. Může být sedlovitý a v přední části klenutý (což jí umožňuje vysoko natahovat krk), někdy oválný a celkově klenutý. Je však vždy  tmavě hnědě až černě zbarvený a plochý. Nohy jsou sloupovité, robustní, se silnými šupinami na přední straně. Krk je velmi dlouhý a umožňuje želvám dosáhnout i na vyšší keře. Hlava je v poměru k tělu malá, působí vyhublým dojmem a chybí „milý výraz“ charakteristický pro Dipsochelys dussumieri. Má trojúhelníkovitý tvar a hlavně u starších samců výrazem připomíná lebku dravého ptáka, pravděpodobně tento dojem umocňuje i hákovitý zobák. Délka se udává do 1,2 m a může dosahovat váhy okolo 200kg. V zajetí však dokáže dorůst až do dvojnásobné hmotnosti. Ve volné přírodě je však rekordmankou seychelská Dipsochelys dussumieri s váho 310kg. Na menších ostrovech želvy dosahují mnohem menší velikosti, samice nepřesahují 30 kg a samci 60 kg. Nápadný je pohlavní dimorfismus. Samci jsou výrazně větší než samice a to 2 až 3x. Plastron samců je klenutý. 

 
Poddruhy:
 

Chelonoidis nigra abingdoni:
V přírodě pravděpodobně vyhynulý, jediný samec žije od roku 1973 v Darwinově stanici na Santa Cruz.
 
Chelonoidis nigra becki:
Populace se odhaduje na cca. 2000 zvířat (jiný zdroj udává 8000, to se ale nezdá pravděpodobné), žije na severu ostrova Isabela. 
 
Chelonoidis nigra darwini:
Populace čítá pravděpodobně okolo 1000 zvířat, žijí na Santiagu a San Salvadoru.
 
Chelonoidis nigra ephippiun (duncanensis):
Žije na ostrově Runcán. Je chována v Darwinově stanici. V přírodě se nachází cca. 300 zvířat. 
 
Chelonoidis nigra guntheri:
500 zvířat žije na Isabele, Cero Paloma a Siera Negře. Dvacet kusů bylo odloveno a chováno v zajetí v Darwinově stanici. Želvy se ve volné přírodě reprodukují, snůšky jsou ale devastovány psy, prasaty, kozami…
 
Chelonoidis nigra hoodensis:
Populaci zdevastovali v 19. stol. velrybáři. V roce 1970 bylo do Darwinovy stanice převezeno posledních 11  samic a 2 samci.  Původně žila na Espaňole. 
 
Chelonoidis nigra chathamensis:
Populace se odhaduje na 700 zvířat. V současné době se nacházejí pouze na severozápadě ostrova San Cristóbal. Zdecimována byla hlavně zašlapáváním vajec osly a mláďata zabíjejí divocí psi. Je úspěšně odchovávána.
 
Chelonoidis nigra micropyes:
Poměrně úspěšná divoká reprodukce, cca. 1000 zvířat. Žije na ostrově Isabela. V 19. stol. využívána velrybáři jako potrava. 
 
Chelonoidis nigra nigra:
Vyhynulá, byla zdecimována lovem. Nicméně existuje hybridní subpopulace a existuje teoretická možnost, že cíleným chovem by mohla být vzkříšena „čistá populace“. Takový projekt by ale trval minimálně století. 
 
Chelonoidis nigra phantastica:
Její současná existence není potvrzena, přesto  je možné, že přežila na Fernidandě. Je popsána podle jediného  samce v roce 1906.
 
Chelonoidis nigra porteri:
V roce 1998 bylo 20 zvířat odchyceno do zajetí pro chovný program. Populace čítá asi 500 zvířat, považuje se za velmi ohroženou. Devastují ji divoká prasata, psi, hyeny a kočky. Žije na Isabele. 
 
Chelonoidis nigra vandenburghi: Divoká populace čítá okolo 5000 zvířat, která se úspěšně rozmnožují. Žije na ostrově Isabela. 

Způsob života:
Každý poddruh obývá jiný ostrov nebo jinou část ostrova, jsou tedy adaptované na rozdílné podmínky. Díky chladnému mořskému proudu je však na ostrovech mírnější a poměrně stabilní klima. Želvy obývají sušší prostředí s dostatkem zeleně, mohou se však zdržovat také u pobřeží nebo žít na úbočí vulkánů, v kamenitém terénu. Želvy se většinou ráno dvě hodiny vyhřívají a následuje 8 až 9 hodin aktivity. Mohou značnou část dne strávit válením v bahně nebo napůl ponořené do vody. Páří se během  vlhkých ročních období, tedy v srpnu a září. Samci  se projevují temperamentním pobíháním okolo samic, které se snaží zastavit kousáním do nohou. Samice jsou proti nim velmi malé, páření může vzbuzovat obavy, že samec partnerku svou vahou rozdrtí. Samci mohou během samotného aktu vydávat velmi hlasité zvuky. 
 
Samice kladou snůšky na slunné místo a jedna snůška může obsahovat 16 nebo dokonce 30 vajec. Doba inkubace trvá 80 až 140 dnů a mláďata váží 50 až 80g. Mladé želvy  rostou velmi pomalu. Pohlavní dimorfismus začne být patrný okolo 15 let, pohlavní dospělosti pak želvy dosahují okolo 20 až 25 let.

 
Jsou převážně býložravé. Velmi rády mají opuncie, kaktusy, mladou trávu, listy vinné révy a ovoce. Nepohrdnou ani organickými zbytky a byla pozorována dokonce zajímavá technika lovu ptáků. Drobné pěnkavy želvám ozobávají parazity z kůže. Želva se napřímí na nohy a jak se pták dostane pod plastron, plnou vahou ho rozdrtí a sežerou. 

Tyto želvy vydrží dlouhou dobu bez vody, pak jí ale najednou dovedou vypít velké množství. 

 
Ohrožení:
Jak vyplývá už ze stavů jejích poddruhů, jedná se o ohrožený druh. Dlouhá léta byla decimována námořníky, kteří ji využívali jako živou zásobárnu masa. V současné době se na snižování jejich počtu  podepisují hlavně nepůvodní druhy zvířat jako jsou prasata, osli, potkani, psi a kozy. Dalším faktorem jsou četné požáry, hlavně na Isabele. V případě ohrožení extrémně vzácného exempláře se na jeho záchranu vypravují dokonce vrtulníky. 

Nejlepší výsledky s chovem a opětovným vysazením do volné přírody má Darwinova záchranná stanice. 

I přes přísnou ochranu želv někdy stále dochází k nelegálnímu odchytu. 

Je uvedena v příloze CITES I. 

Jana Skřivánková, DiS.
použitá literatura