Centrochelys sulcata vydrží bez vody dlouho, když má ale možnost, může najednou vypít vodu o objemu až 15% své váhy.

 
Rozšíření:
Původně byla tato největší kontinentální želva značně rozšířená po celém území východní Sahary. Dnes se vyskytuje ostrůvkovitě, jižně od Sahary v Senegalu, Mauretánii, Etiopii, Nigeru, Čadu až k pobřeží Massana v Rudém moři, v severozápadním Súdánu a na severu od Eritrei.

Popis:
Jedná se o velmi nápadné a v podstatě nezaměnitelné želvy. Jsou ploché, s oválným tvarem carapaxu světle hnědé až béžové barvy s výraznými vruby na štítech. Sulcaty mají trojúhelníkovitou hlavu s typickým výrazem. Okraje předních marginálních štítů jsou mírně zahnuté nahoru. Plastron je slonovinové barvy.
Pohlavní dimorphismus se projevuje konkávním vydutím krunýře a větší velikostí u samců. Průměrná velikost se pohybuje okolo 40 až 60kg a 62 až 72 cm u samců a 25 až 40kg a 52 až 62cm u samic. U samců však váha může dosáhnout až 90kg a u samic 60kg, maximální hmotnost byla naměřena 105kg při délce carapaxu 83cm (Flower 1925). Pohlavní dospělosti dosahují při délce 40 cm.
Celou polovinu váhy těchto zvířat tvoří silná kostra. Horní čelist je hákovitá, oči jsou posazeny velmi vysoko. Mláďata jsou žlutá s tmavým vroubením areol. Vedle ocasu jsou dva, někdy i tři výrůstky, tzv. ostruhy. Přední nohy jsou kryté velkými a silnými šupinami. Jsou dobře uzpůsobeny k hrabání.
C. sulcata nemá žádné oficiálně uznané poddruhy, vykazuje však určitou variabilitu podle místa výskytu. Nicméně genetický výzkum může časem poddruhy vyčlenit.

Způsob života:
Centrochelys sulcata je přizpůsobená životu v zóně Sahelu. Jedná se většinou o velmi suchou oblast suché savany, porostlé akáciemi, trnitými keři a baobaby. Extrémně vysoké teploty někdy znemožňují aktivitu přes den . Toto období přečkává ve velmi dlouhých a hlubokých doupatech, která si dokonce vystýlají suchou trávou. Ta jim pak společně se zdechlinami malých savců a hmyzu slouží jako zdroj potravy po nepříznivé období roku. Někde si pak vytvořily zajímavou strategii a chodí se pást v noci, za svitu měsíce. Jedná se o velmi skromný druh. Umí přežít dlouhou dobu bez potravy i vody. Na podzim v období dešťů pak ale žerou velké množství zelené potravy. I v lidské péči by měla převažovat vysoce vláknitá strava, byliny, tráva a seno. Ovoce minimálně. Rády přijímají bílkovinnou stravu, ta ale ve velké míře způsobuje pyramidování a trávicí problémy. Žerou také kůru stromů a v oblastech bažin také vodní rostliny nebo řasy. Často se vyskytuje geofágie (žraní půdy), což je pravděpodobně způsobeno vysokou potřebou minerálů, zvláště u rostoucích jedinců. V chovech je pak bezpodmínečně nutné umělé dodávání vápníku, v podobě vaječných skořápek, sépiové kosti nebo minerálních přípravků.
Bez vody vydrží dlouho, když má ale možnost, může najednou vypít vodu o objemu až 15% své váhy.
Období páření závisí na deštích. Námluvy probíhají velmi prudce, výrazně velcí samci se mohou pářit i s malými samicemi, které ohrožují rozdrcením nebo zlomením končetin. Samci si také vehementně hájí své teritorium.
Samice kladou vejce začátkem listopadu až koncem května. Dokáže vyhrabat jámu téměř půl metru hlubokou. Samice kladou za sezónu 2 až 4 snůšky s 15 až 20 vejci vážícími 35 až 60g. Je ale známa i snůška s 34 vejci.
Doba inkubace je v přírodě okolo 120 dní, v zajetí při dodržení teploty okolo 29 až 30°C se uvádí 90 až 100 dní, při teplotě 28°C se inkubace prodlužuje na 120 až 170 dní.
Vejce jsou téměř pravidelně kulatá o průměru  4 až 5 cm. Mláďata jsou světlejší se zubatým okrajem zadních marginálních štítů. Rostou velmi rychle, ve dvou letech mohou dosahovat hmotnosti okolo 1kg. Mláďata ohrožuje velké množství nepřátel, nejnebezpečnějšími jsou varani, ale také prasata, draví ptáci, divocí psi, fenci a medojedi.
Tyto želvy se mohou dožít velmi vysokého věku a to i v lidské péči. V jedné evropské zoo chovali sulcatu 42 let, u některých jedinců je ale odhadován věk i okolo sta let, pravděpodobně lze ale potkat i želvy starší.

Ohrožení:
Dříve tato velká želva sloužila místním obyvatelům jako zdroj potravy nebo byla chytána jako dar pro hostitele. Někde ji chovali a uctívali pro její zázračné vlastnosti. U Dogonu vlastnila každá vesnice jednu želvu pro štěstí a blaho vesnice a podle jejích pohybů dokonce  vesnická rada odvozovala svá rozhodnutí.
Od poloviny minulého století však do jejích stavů zasáhly nové faktory: sběr pro komerční účely, vypalování buše, urbanizace a přeměna stepí v pastviny, kde želvám konkurují velká stáda dobytka.
Nadějí je jejich dobrá rozmnožovací schopnost a přizpůsobivost v chovech, zákaz vývozu s nulovou kvótou z volné přírody a vystavění záchranných vesnic, odkud jsou mláďata vypouštěna zpět do volné přírody.
Je uvedena v příloze CITES II.

použitá literatura