Setkání členů Klubu chovatelů želv na konci listopadu provázelo příjemné počasí a spousta želvích informací.

V devět hodin se účastníci začali scházet v přednáškovém sále pražské zoo. Na pořadu dne měla být přednáška od Jana Haltufa: Želva zelenavá (Testudo hermanni) a její chov  a chov a odchov želvy výběžkovité (Chersina angulata). Bohužel přednášející se omluvil kvůli chřipce.

Nahradili ho Petr Hainz s informacemi o  paternitní analýze DNA a Miloš Junek hovořil o  úspěšnému rozmnožení vzácné Pyxis arachnoides (želvy pavoučí). Paní Nataša Velenská po uvítacím proslovu vyslovila naději, že po nástupu nového ředitele zoo budou členové ušetřeni alespoň vstupného do zoo (přiznejme si, pro účastníky z větších vzdáleností se akce prodražuje už tak).

Jako první se přednášky ujal Petr Hainz. Seznámil nás s nepříliš veselou situací ohledně identifikace jedinců pomocí metody analýzy mikrosatelitní DNA (celý článek ZDE). A o CITES a různých více či méně chovatelsky kontraproduktivních novinkách se točila větší část celé diskuze i nadále. Paní Nataša Velenská nás stručně obeznámila  s novými informacemi, které od 1.1.2010 přinese novela  CITESu (celá novela ZDE). Dobrou zprávu přinese chovatelům Agrionemys horsfieldi (želva čtyřprstá), u které odpadne povinnost současného „papírování“, které by měly nahradit pravidelné chovatelské záznamy. Žádné ulehčení však nemůžeme očekávat u „áčkových“ zvířat, tedy těch nejvzácnějších.

Chovatel z Náchoda Miloš Junek přednášel o svém úspěchu s rozmnožením želv pavoučích. Mimo ně chová přes deset dalších druhů želv, např. Astrochelys radiata, Malacochersus tornieri, Chersina angulata…Jeho úspěchu předcházela léta pokusů a omylů. Pyxis arachnoides brygooi je velmi vzácný druh želvy, pocházející z Madagaskaru. Jako jediná z rodu Pyxis nemá přední kloub plastronu pohyblivý. Pan Junek tyto želvy chová již šestým rokem a vlastní chovnou skupinu se třemi samci, dvěma samicemi a čerstvě i dvěma dvouměsíčními mláďaty. Oproti evropským druhům mají tyto madagaskarské želvy obrácenou aktivitu. Aktivní jsou teprve na podzim a v zimě, maximálně pak do dubna a v období našeho léta vylézají maximálně 1x týdně z úkrytu, nažerou se, projdou a zase spí. Plně aktivní jsou tedy pouze tři měsíce v roce, od listopadu do ledna, kdy je nutné vydatně rosit terárium (v tomto období želvy potřebují velmi vysokou vzdušnou vlhkost). Chovají se tak podle přirozených podmínek na Madagaskaru. Samci se tímto režimem nabudí a páří se se samicemi. Poté snášejí samice skoro vždy jen jedno vejce ve snůšce, za sezónu jich nakladou 4 až 6. Začátkem listopadu se podařilo odchovat 2 mláďata (ze 3, jedno uhynulo po vylíhnutí, mělo malý žloutkový vak a bylo příliš slabé). Zajímavostí bylo, že obě mláďata se po vylíhnutí zahrabala na 10 až 15 dní na úplné dno vlhkého substrátu a teprve poté vylezla na povrch a začala žrát. V létě je krmí zeleným krmením  a v zimě skoro výhradně pekingským zelím. Přednáška byla doplněna spoustou zajímavých fotografií těchto krásných želv.

V následné diskuzi se chovatelé dostali do debaty o velmi špatných výsledcích při léčbě želv antibiotiky.
„Po nasazení antibiotik prakticky všechny želvy hynou“, tvrdila paní Velenská. I přes současné zmodernizování léčby a farmakologických preparátů , jsou stále do dvou let od nasazení léčby želvy téměř jistě odsouzeny k záhubě.
„Antibiotika jsou až úplně poslední volba, kdy už nezbývá žádná jiná možnost,“ dodala..


Ve dvě hodiny následovala návštěva  devíti želv obrovských (Dipsochelys dussumieri) a dvou želv sloních (Chelonoidis nigra) v jejich výběhu. Nejtěžší exemplář váží okolo 230kg, což už  jde cítit, když se vám tento drobeček projde po noze. Želvy neprojevují žádné známky plachosti (na rozdíl od nás, návštěvníků)  Jedna se naopak zajímala o jednoho z nás natolik intenzivně, že jej donutila k potupnému ústupu. Většina nás ale použila jako poměrně zajímavou atrakci, která se dala využít jako drbátko pod krkem nebo na hlavě.  Zážitek z blízkosti těchto vzácných a atraktivních zvířat jistě zanechal v nejednom z nás shluboký dojem.


Podobným zážitkem ale mnohem menších rozměrů je i chov Homopus signatus (želva trpasličí) přímo v pavilonu velkých želv, tedy jakýsi protipól „nejmenších k největším“.






V zákulisí se ještě paní Velenská právem pochlubila rozmnožením varanů komodských (rodiče miloučkých mláďat ve vedlejším pavilonu ale nenechali nikoho na pochybách, že z tečkovaných mazlíčků vyrostou právoplatní páni rozsáhlého výběhu), mladých želv skalních (Malacochersus tornieri) a spousty vodních želv.


Nezbývá než doufat, že příští setkání chovatelů želv přinese ještě větší množství informací a přednášek a přiláká víc „želvařů“ z různých končin republiky (nebo světa?).

Jana Skřivánková
Pavel Čermák