Zimování (hibernace) želv


Jak správně připravit želvu na zimování, jak úspěšně zimovat a po zimování správně nastartovat.
  
  
Zimování suchozemských želv
  

Co je to hibernace (zimní spánek)?

S příchodem podzimního vlhkého počasí se chovatelé zimujících druhů želv začínají zabývat přípravou svých chovanců na zimní období. Celý životní cyklus želv podléhá v určité míře opakujícím se změnám, které nastávají v přírodě. 
 
Hibernací, tedy zimním spánkem, překonávají želvy nepříznivé období roku, které je provázeno nedostatkem potravy a teplotami natolik nízkými, že neumožňují poikilotermním (studenokrevným) živočichům normální aktivitu, a tedy by nebyli schopni přežít. K tomuto jevu však nedochází ve všech klimatických pásech. Většina afrických želv například neprochází typickým zimním spánkem, ale jen obdobím snížené aktivity, která může stejně jako klasický zimní spánek trvat řádově týdny až několik měsíců. 
 
Typickými druhy zimujících želv jsou zvířata pocházející ze Středomoří a Evropy, tedy nám nejznámější želva vroubená (Testudo marginata), ž. žlutohnědá (T. graeca), ž. zelenavá (T. hermanni) a často chovaný zástupce velmi tvrdého asijského podnebí, ž. stepní (Agrionemys horsfieldi). 
 
Samotná příprava na zimování je složitý proces závislý z části na cyklickém střídání ročních období. Na jedince působí zejména zkracování dne a pravidelný pokles okolní teploty, který spouští hormonální změny ovlivňující chování organismu. U zvířat dochází ke snížení schopnosti vnímat chlad, což je proces řízený přední částí hypotalamu. Při hybernaci dochází k výraznému poklesu tepové i dechové frekvence: uvádí se, že želvy dokáží dosáhnout tepu okolo 3 úderů za minutu, avšak údery srdce i nádechy jsou v tomto období velmi nepravidelné. Některé zdroje uvádějí, že k nádechu může dojít i jedenkrát za 50 minut, přičemž pak následuje několik dechů za sebou. V době hibernace želvy nepřijímají potravu a teplota jejich těla se přibližuje teplotě okolí. Zpomalený metabolismus spotřebovává jen asi jednu setinu energie potřebné při normální aktivitě. Zbytek je dodáván tělu z tukových zásob, nastřádaných v předchozím období. Pěkně vidět jsou jako faldíky ve slabinách, za krkem a např. u samců T.hermanni i v ocase.
Podobně se tělo vypořádává i s nedostatkem vody. I tu želvy doplňují z tukových zásob, udává se, že spálením 100g tuku může vzniknout téměř stejné množství vody (Raths 1980). Ledviny pak výrazně omezují svou činnost. Prakticky se zastaví tvorba moči, což zamezuje i přílišnému vyplavování vápníku.

Příprava želv na zimování
Jak vyplývá z předchozích řádků, zimní spánek je proces, na který se zvíře musí řádně připravit. Je nutné probudit potřebné receptory, zahájit správnou hormonální činnost a v neposlední řadě nastřádat dostatek energetických zásob v podobě kvalitní potravy. V přirozených podmínkách dochází ke spuštění těchto mechanizmů spontánně, želvy zimují tisíce let a mají to, tak říkajíc, v genech. Ani v umělých podmínkách by tedy neměl být problém tyto podmínky napodobit a v našich chovancích vyvolat tu správnou chuť jít si na pár měsíců zdřímnout. 
 
Soustředíme-li se na klimatické podmínky v České republice (a vynecháme-li horské polohy), želvám mohou teplotně zcela vyhovovat pozdní jarní, letní a začínající podzimní měsíce. V mírně vytápěných nebo dostatečně velkých a vystlaných boudách pak mohou želvy překonat celý rok a bez problémů se samy uložit k zimnímu spánku. 
 
V praxi je tedy dobré nechat dospělé želvy celoročně venku s boudou (želví domek) plnou slámy a před příchodem mrazů je přenést do zimovacích prostor. V žádném případě ale nedoporučuji příliš váhat a testovat odolnost želv v mrazu. Na druhou stranu asi není nutné panikařit při denních teplotách okolo 6-12°C a nočních kolem 3-5°C. Venku chované želvy není nutné koupat, ani jim jinak zasahovat do vlastní přípravy. Poslední dny před zimováním přečkávají obvykle za vysoké vzdušné vlhkosti, takže ztráty vody v době sníženého přijmu potravy jsou minimální. 
 
Trochu jiná situace je s mláďaty. Mezi mnoha především začínajícími chovateli se často vedou spory o potřebě zimování mladých želv. Zatímco jedni zastávají názor, že zimovat mláďata do tří let věku není nutné, většina zkušenějších chovatelů jednoznačně zimování doporučuje už od prvního roku. Mláďata v přírodě přežívají stejnou zimu jako dospělí jedinci. U zimovaných mláďat v 1. roce se však ve větší míře projevuje selekční přínos zimování, kdy část slabých jedinců uhyne. Toto je žádoucí v přírodě a u odchovávajícího chovatele, jehož cílem je produkce kvalitních jedinců, nikoliv kvantita. Pro chovatele s jednou právě koupenou želvou však může přijít zklamání při jejím úhynu, a tudíž je možné zimování v 1. roce vynechat, čímž se podstatně zvýší pravděpodobnost jejího přežití v dalším zimování. Druhá, podstatná věc, která mláďatům hrozí mnohem více než dospělým želvám, je jejich „usušení“. V době hibernace želva ztrácí vodu celým povrchem těla. Protože nemůže pít, nesmí tato ztráta překročit určitou mez. Obecně se doporučuje, aby ztráta hmotnosti v průběhu zimování nepřekročila 10 % (přičemž ztráta nad 20 % bývá již smrtelná). Pro dvoukilovou želvu znamená tato změna hmotnosti 200g, zatímco pro padesátigramového prcka jen 5 g! Pokud chcete zimovat mláďata, je třeba jim tedy zajistit dostatečné vlhko a velmi pravidelně jejich zimování kontrolovat. Zkrácené zimovací období po dobu dvou (max. tří) měsíců však i ročním želvičkám velmi prospívá! Želva by totiž po období hojnosti měla vždy projít jakousi růstovou „zpomalovací fází“, aby později nedocházelo k překotnému růstu a zdravotním problémům, o zachování rozmnožovací schopnosti nemluvě. 
 
Mláďata, která jsou přes léto venku, sklízíme do vnitřních vytápěných prostor v době výraznějších poklesů nočních teplot. Nejčastěji je to začátkem nebo v průběhu září. Venku mohou zůstat i déle, je k tomu ale zapotřebí vyhřívaný úkryt. Je dobré jim dopřát dostatek kvalitní potravy (viz.potrava želv), ne však v podobě nevhodných potravin jako je přemíra ovoce nebo stravy příliš bohaté na bílkoviny. Na noc je nutné jim poskytnout úkryt s dostatečnou vlhkostí. 
Lubomír Tichý ověřil na velkém počtu mladých zvířat jednoduchý a účinný způsob přípravy na zimování. Želvy z terária přesune do bedýnky vystlané vlhkými (ale ne přemokřelými) hoblinami a přesune do šera, kde teplota nepřesahuje 20°C po celý den. Želvy se postupně vyprazdňují, snižuje se jejich aktivita. Nedoporučuje se želvy koupat a samozřejmě přestaneme krmit.  Po 10 až 14 dnech je možné je přesunout do vlhkého bramborového sklepa, kde by měly strávit zhruba dva (starší mohou i tři) měsíce při teplotě okolo 5°C a vlhkosti až 98%.
U zdravé želvy by tedy zimování nemělo představovat větší problém. Je známa řada případů, kdy  dospělá želva uteče a je na zahradě nalezena živá a zdravá až v příštím roce. Sama jsem se setkala s případem, kdy želva zelenavá prokazatelně přežila naší zimu se silnými mrazy dokonce dvakrát. Před zimou utekla majitelům a na jaře se sama na zahradě vyhrabala a byla vrácena zpět do výběhu. Je tedy zřejmé, že želvy jsou při správném chovu velmi odolná a otužilá zvířata. Na druhou stranu výrazně nedoporučujeme hazardovat se životem želv a ponechávat je přes zimu venku!
 
Jiný způsob přípravy mláďat chovaných celoročně v teráriu spočívá ve sledování projevů želvy, jako je omezení aktivity a příjmu potravy, spánek po většinu dne. V té době omezíme zapínání žárovky pouze na krátkou dobu např. přes poledne, omezíme podávání potravy a zajistíme přístup k vodě pouze pro pití, nikoliv pro koupání. Želva by měla setrvávat ve vlhkém substrátu. Dále se snažíme o co největší noční pokles teplot. Tento stav udržujeme cca 2 týdny. Jakmile želva přestane aktivovat a nevylézá ani přes den, snížíme teplotu na 10°C po dobu 1 týdne a poté uložíme želvu do zimovacího prostoru.
 
Zimovaní se ale obecně nedoporučuje nemocným nebo oslabeným zvířatům, kde by mohlo dojít k rozšíření nemoci do celého těla. Rizikové je například zazimování želv s „rýmou“ způsobenou kvasinkami a bakteriemi. Onemocnění, které želvy obvykle relativně dobře zvládají v aktivním stavu (někdy je nutno ale přeléčit silně zahleněné jedince antibiotiky) je v době zimování velmi oslabuje a část zvířat může i uhynout. Trvalý výtok z nozder totiž opět znamená značnou ztrátu vody i ve vlhkém prostředí. 

Zimování

Po úspěšné přípravě máte nyní malátnou želvičku, která vykazuje jen velmi omezenou aktivitu. V tuto chvíli ji musíte přemístit do teplotně vyrovnaných podmínek. Jako ideální se jeví sklep s malou frekvencí pohybu osob s teplotou okolo 5 až 6°C. Sklep by neměl být zatuchlý a promořený plísněmi, nýbrž alespoň částečně provětrávaný (pozor na průvan) a s vyšší vzdušnou vlhkostí (85 - 90%). Ta je velmi důležitá pro úspěšné zimování, želvám v příliš suchém prostředí hrozí po dlouhou dobu zimování dehydratace. 
 
Želvy mohou zimovat v celé škále různých substrátů. Ty ale musejí splňovat jasná pravidla: nesmí plesnivět, musí být ideálně vlhké, ale ne přemokřené a také by měly být vzdušné. Nevhodné jsou seno, umělé materiály, které nedrží vlhkost apod. 
 
Ideální je použít jeden podestýlkový substrát, do kterého se želvy mohou zahrabat a udržovat okolo sebe dostatečnou vlhkost (zahradní hlína bez příměsí organických zbytků, které by mohly plesnivět, některé druhy speciálních směsí jako jsou kokosová vlákna apod.) a seshora pak želvy zasypat např. bukovým listím (pozor na plísně, způsobují dýchací obtíže, "rýmu", a v nejhorším případě plicní aspergilózu), zmačkaným novinovým papírem (ideální) nebo  umělou výplní do balíků. Mladé želvy je možné zimovat i v dostatečně provlhčených hoblinách. Někteří chovatelé využívají také vlhké hadry, do kterých želvu omotávají. Nicméně se pravděpodobně nejedná o nejvhodnější variantu. Želvy mají tendenci se i v průběhu spánku pohybovat a do hader se mohou zaplést a zůstat pak po dlouhou dobu v nepřirozené poloze. Nevýhodou substrátu, do kterého se želva zahrabe je však nemožnost kontroly v průběhu zimování a nebo velké vyrušení želvy. Jako vyzkoušená a vhodná metoda se jeví zimování na cca 5 cm vrstvě vlhkého písku nebo hoblin, při současném zakrytí želv pomačkanými novinami. Želvy, substrát (kromě hoblin u 1-2 letých želv) ani noviny při zimování nevlhčíme, pokud je zajištěna výše uvedená správná vzdušná vlhkost zimoviště.
 
Želvy mohou být zimovány v izolované bedýnce (u sklepů, kde hrozí pokles teplot) nebo v obyčejných přepravkách, bedýnkách apod., které by měly umožňovat želvám i občasný přesun, tedy ne příliš malé. Zásadně zvířata nezimujeme v uzavřených malých prostorách, protože vzduch musí cirkulovat. 
V případě dlouhodobých silných mrazů může některým sklepům hrozit promrznutí. Je tedy vhodné v takovém období pravidelně kontrolovat teplotu a v případě, že by hrozil pokles teploty pod nulu, je dobré zajistit ve sklepě slabý tepelný zdroj (např. žárovku), která zamezí promrznutí. Tento zdroj ale musí být mimo přímý dosah želv, tedy měl by vyhřívat celou místnost např. u země, ne přímo želvy. Jinak by mohlo docházet k nežádoucímu přílišnému zahřívání zvířat a snižování vlhkosti vzduchu, které může být pro želvy smrtelné. Důležité je také ochránit zimující želvy před hlodavci, čemuž jednoduše zabráníme přetažením bedýnky drátěnou sítí a umístěním bedýnky na vysoký stůl. To má i další výhody – u země je totiž největší průvan a v případě stékání studeného vzduchu ze stěn obvykle i nejnižší teplota, která může klesnout pod bod mrazu.
 
Další možností je zimování v lednici nebo ve speciálně upravených sklenících, u nichž však může docházet k velkým změnám teploty nahoru i dolů, což je nepřípustné. U obou variant však více než jinde hrozí úhyn zvířete vysušením. Zejména v prostoru chladničky cirkuluje vzduch, který se trvale ochlazuje a vysušuje na žebrech chladícího agregátu, zatímco v místech uložení želv je pak teplejší a sušší. Muselo by se tedy jednat o samostatnou lednici, ve které nejsou skladovány potraviny a kde by želva mohla zimovat ve vlhkém substrátu. Je potřeba zajistit větrání (stačí 3x týdně otevřením lednice) a správnou vlhkost vzduchu (nad 80%). Kromě toho je lednice  spojená s rizikem výpadku proudu, opakovaným zahřátím a opětovným zchlazením želvy a naopak v případě poškození může lednice v ojedinělých případech začít nečekaně mrazit. V případě šikovného kutila je ale samozřejmě možné lednici upravit tak, aby se tato rizika snížila na minimum. Existuje mnoho chovatelů, kteří takto úspěšně želvy dlouhodobě zimují. 
 
Při zvýšení teploty nad 7°C želvy vykazují líný pohyb a o něco málo rychleji ztrácejí na váze. Při teplotě nad 10°C se už želvy budí, což uprostřed hibernace rozhodně není vhodné. Metabolismus začne pracovat o něco rychleji, čímž dochází ke spalování potřebných rezerv a konce zimy už by se i větší želva nemusela dožít. Želva stepní dovede být při teplotě 7°C ještě mírně aktivní a je dobré ji zimovat v chladnějším prostředí kolem 4°C. Tato želva je vůči nízkým teplotám velmi odolná. Jako dlouhodobě pro přežití kritická je pro želvu stepní uváděna minimální teplota -4,7 °C! 
 
Želvy kontrolujeme cca 1x za 3 týdny, postačí lehký dotyk na některou z končetin želvy. Pokud ji želva zatáhne nebo s ní pohne, je vše OK. Vážení želv provádíme v polovině zimování a kontrolujeme, aby ztráta hmotnosti nečinila více jak +/- 5% hmotnosti želvy. Celkově se jeví jako přijatelná ztráta 10% za celou dobu zimování, 20% ztráta je smrtelná.
 
Mezi chovateli také existují náznaky pochybností ohledně vhodnosti přechovávat při zimování různá pohlaví ve stejné zimovací bedně. Pravděpodobně je tedy lepší zimovat zvlášť samce a samice v reproduktivním věku, nebo mít v malých bednách jen omezený počet želv. Bohužel ověřené a směrodatné informace o tomto tématu se nepodařilo získat. I u jiných druhů želv však dochází k omezení plodnosti u jedinců chovaných dlouhodobě ve velkých skupinách samců a samic chovaných na omezeném prostoru, jedná se ale spíše o nezimující druhy želv. 
 
 
Délka zimování

Zde je prostor pro velké množství názorů a rozepří. Každý druh a dokonce i jednotlivé poddruhy z rozdílných klimatických podmínek mají jinou délku hibernace a pokud neznáte přesnou lokalitu, odkud váš svěřenec pochází a místní poměry, není takřka možné tuto dobu přesně stanovit. Obecně se tedy považuje za rozumné zimovat dospělé zdravé želvy zhruba 4 měsíce.
 
Mladé želvy od jednoho do dvou let můžeme zimovat cca 2 měsíce, tříleté tři měsíce. I mládě by ale mělo bez problémů překonat období delší. Suchozemské želvy jsou totiž neuvěřitelně odolná zvířata. Dokonce i zárodek ve vejci umístěném na tři měsíce do chladného sklepa je schopen tyto podmínky přežít, a po umístění vejce do inkubátoru se z něj vylíhne zdravá želva! Směrodatný by tedy pro chovatele měl být především zdravotní stav želv a jejich úbytky na váze během zimování. V případě, že želvy během zimy začnou výrazně ztrácet na váze, zimování bez zbytečných odkladů přerušíme. Jestliže chovatel nemá ideální podmínky pro „uskladnění“ želv, je lepší nezimovat v 1 roce vůbec než zimovat špatně a raději se dobře připravit na zimování v následujícím roce. Mezitím je lepší pravé zimování nahradit alespoň kratším obdobím klidu, kdy své chovance nekrmíme a nezapínáme lampu. Tím alespoň částečně nahradíme období růstového klidu a zachováme zdání střídání ročních období. Tento způsob ale želvy neúměrně vysiluje, není jim zcela přirozený a rozhodně by toto období nemělo být delší jak jeden měsíc. Obecně je však lepší umožnit želvám alespoň nějaké období růstového klidu, než nechat želvy nekontrolovatelně růst v ideálních podmínkách celoročně.

Odzimování

Stejně jako u přípravy na pobyt v chladu, i při odzimovávání platí určitá pravidla a je potřeba postupovat velice obezřetně. Především není možné želvy prostě vytáhnout a hned dát pod lampu nebo začít koupat v teplé vodě. Prudké zahřání na vysokou teplotu by želví zchlazené tělo nevydrželo, došlo by k infarktu. I tady se však názory a zkušenosti různí chovatel od chovatele. Zásadně želvy po odzimování NEKOUPEME!
 
Dospělé želvy je možné už v březnu nebo dubnu vrátit ven do velkých a dobře izolovaných domečků vystlaných velkou vrstvou slámy, dubového listí nebo dalších vhodných přírodních materiálů a nechat je aby se samy začaly postupně vyhrabávat a vyhledávat slunečná a teplá místa. Evropské želvy se mohou na tuto část roku adaptovat. Pro vynesení ze sklepa volíme špatné studené zamračené počasí s výhledem stejné předpovědi na min. 3 dny, optimálně týden. Pokud by se přece jen počasí změnilo, je potřeba želvy hlídat a nedovolit jim po tuto dobu slunění. S tím začneme až po týdnu a pokud bude želva při slunění teplá i na spodku krunýře (plastron), je to známka zcela fungujícího krevního oběhu a želvu můžou začít na plno aktivovat. V opačném případě je potřeba želvu ihned vrátit do domečku do chladu!
Výhodou tohoto postupu je také noční pokles teplot na 5 - 10°C, což zpomaluje nástup parazitů v těle želvy.
 
Mláďata potom každopádně až do teplých jarních dnů chováme ve vyhřívaných teráriích. Odzimováváme tak, že zvířata ze sklepa přesuneme do prostor zhruba o teplotě 15 až 20 °C, kde je necháme minimálně 24 hodin, opatrnější mohou počkat i více dní až týden. Toto období by však nemělo být příliš dlouhé, protože po zimě opravdu vyčerpaná želva nastartuje svůj metabolismus obvykle pouze jednou. Teprve potom želvy přesuneme do terária a obezřetně zapínáme lampu. Želva ale musí mít v tomto období více než kdy jindy možnost většího prostoru pro ukrýt v chladném rohu, kde teplota nepřesáhne 20°C. Důležitá je také dostupnost vody, a to jak v podobě vlhkého koutu na spaní, tak i misky s vodou. Pokud želva po týdnu v teráriu odmítá teplo a potravu, můžeme se ji pokusit každý den vykoupat cca 10-15 minut ve vlažné vodě (30-32 °C). Koupací misku s vodou naplníme pouze do výšky nozder zatažené hlavy, abychom želvu neutopili. Želva se ve vodní lázni prohřeje, v optimálním případě i vyprázdní, a později se z misky snaží uniknout. Takto „rozpumpované“ zvíře si pak rádo smlsne na prvních soustech pampelišky nebo salátu. Správně zimovaná želva takovouto kůru však pravděpodobně nebude potřebovat. Po zimování bychom zvířata rozhodně neměli krmit suchými granulemi nebo jinou suchou potravou. První krmení může být šťavnaté a energeticky vydatné – okurek, rajče, hlávkový salát a jiné během roku zapovězené krmení. Většinou však "postačí" mladé pampelišky.
 
Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D.
Jana Skřivánková, DiS
Ing. Marek Šenkeřík